Je stres z pohledu bojeschopnosti přítel, nebo nepřítel?
Kdo by to neznal z rádia nebo z televize:
"Hej, dědku, máš strach?"
Ti, kteří tato slova zažili „in natura“, vědí, o co jde. Vzniká nepříjemný pocit někde v oblasti břicha nebo šíje. Hlavou procházejí myšlenky na případný nastávající boj.
Jak odhadnu situaci správně? Jsem ještě schopen jasně myslet? Mám strach? Co se děje?
Nad tímto tématem jsem si lámal hlavu v průběhu své životní dráhy u německé policie. Jako velitel zásahů a trenér německé speciální jednotky jsem hledal a nalézal řešení.
Před nějakou dobou mě v souvislosti s tímto tématem oslovil můj přítel, mistr Bernd Heuer. On, který jako nikdo jiný znal mou služební minulost, se mě zeptal, zda vzhledem ke svým zkušenostem nechci napsat článek.
Protože se pod jeho vedením cca. 18 měsíců zabývám Newman – Escrimou, bylo rozhodování krátké. Domluveno, provedeno.
Stres je tady odjakživa. Stres je tělesná funkce, která je daná přírodou, abychom překonali nebezpečné situace, abychom uměli přežít. Stres nastupoval od pradávna tak, že člověk byl schopen prostřednictvím zvýšení krevního tlaku, srdeční frekvence a stejně tak lepšího prokrvení svalů dosáhnout lepších reakcí než v klidu.
Naši předci mohli tak rychleji prchnout před nebezpečím nebo bojovat, podle toho, do vyžadovala situace.
Namísto dlouhého či krátkého přemýšlení se mělo jednat, neboť pouze rychlá reakce, a ne dlouhé přemýšlení mohla zaručit přežití, ostatně stejně jako dnes. Tyto reflexy – naučené reakce na určité podněty se vyvíjely dlouhá tisíciletí. Kdyby se tak nestalo, vymřeli bychom.
V našem dnešním světě již nejsou jedinými nepřáteli šelmy a pravěká nebezpečí, ale nepřítelem se stal samotný stres.
Tento fenomén zkoumali mnozí vědci, mezi nimi i dva američtí psychologové Yerkes a Dotson. Oba dva dokazují vztah mezi stresem (napětím) a výkonem.
Jak dnes každý ví, bez určitého napětí nevnikne žádný výkon. Zamysleme se nad situací herce, který by šel na jeviště bez trémy, situací boxera, který by se nerozcvičil, než nastoupí do ringu. Takové nasazení by k úspěchu nevedlo. Bez napětí/stresu by nebyl žádný výkon.
„Tato výkonnostní křivka,“ jak uvádějí Yerkes a Dodson, „neprobíhá ale lineárně, a také stále nestoupá. Jednou nastane bod optimální úrovně napětí/vzrušení/stresu, při kterém nastane maximální výkon.
Poté, co napětí/stres dále stoupá, případně zesiluje, padá křivka prudce dolů. To znamená, že dochází k zapomínání, chybám, případně dezorientaci.
Když si představíme, že přesně to v situaci před bojem nebo v boji nastane, víme, jak případně bude tento boj vypadat.
Určitě je možné použít k odbourání stresu meditační techniky, dechová cvičení, Tai Chi, progresivní svalové uvolnění podle Jacobsona nebo autogenní trénink. Tyto metody ale v pravém slova smyslu v předbojové nebo bojové situaci selžou, protože soupeře určitě nepřemluvíte ani v takové situaci nevydržíte dělat něco takového, jako je meditace.
Řešení je však relativně jednoduché. Stresové reflexy, naučení se zpočátku vědomých a později nevědomých reakcí ve stresových situacích – to je ten kouzelný výraz.
To se ale snadněji řekne, než udělá. Rád bych komplexní téma reflexů vysvětil na malém příkladu.
Představte si následující situaci. Chcete si připravit drink s citronem (čaj nebo klidně něco ostřejšího).
K tomu si vezmete z košíku s ovocem citron. Z přihrádky vezmete do ruky ostrý nůž a rozkrojíte na prkénku citron na půlky. Půlky rozkrájíte znovu napůl a čtvrtky znovu. Bude před vámi na prkénku ležet osm kousků citronu.
Nyní si představte, že tento kyselý proužek citronu uchopíte mezi palec a prostředníček nebo ukazováček a povedete ho pomalu směrem k ústům. Krátce před ústy si ho ještě jednou prohlédnete, otevřete ústa, zavřete oči a zakousnete se do kyselého citrusového plodu.
No! Jaký pocit se vám v ústech rozšíří? Šťavnatý, kyselý, vodnatý. Stáhnou se vám ústa?
Ten pocit kousat kyselý citron zná asi každý. Odmalička jste na něj do jisté míry uvyklí. Samotná myšlenka na šťavnatý, kyselý citron vám spustí sliny.
Znáte ale také Pavlova a jeho zvonky? Ivan Petrovič Pavlov byl ruským nositelem Nobelovy ceny a zvířecí psycholog z konce 18. a počátku 19. století. Pavlova napadlo, že psi, kteří jsou krátce před krmením a jen žrádlo cítí, začínají slintat (silný tok slin). A tak si položil otázku, zda se slinící reflex objeví i bez krmení. To ho vedlo k několika pokusným fázím. Při každém krmení zazvonil na zvonek a následně jim podal krmení. U psů došlo k silnému slinění. Po nějaké době pouze zazvonil a u psů došlo ke slinění, aniž by jim podal žrádlo.
Vědec Dr. B.J. Watson (nejde o postavu spojovanou s Sherlockem Holmesem) zkoumal toto vše počátkem 19. století v Americe na lidech a zjistil, že lidé podléhají stejným reflexům.
Americká vědkyně Mary Cover Jones zbavila malého chlapce nevysvětlitelného strachu ze zajíce tak, že byl nakonec schopen ho hladit. Až do té chvíle ale chlapec usedavě plakal,sotva se ušákovi přiblížil na 10 metrů.
Jak to provedla?
Jonesová postupně přibližovala chlapce k obávanému objektu, v tomto případě k zajíci s tím, že chlapci při tom pokaždé dala jeho oblíbené jídlo. A tak chlapec nechal zajíce k sobě přiblížit, aniž by vykazoval strachovou reakci. Nakonec vzal chlapec zajíce do rukou, a dokonce ho hladil.
Bylo by skvělé, kdybychom ve stresové situaci měli právě tak nějaký spouštěč – zvonek, oblíbené jídlo. To si lze ale ztěžka představit.
Před mnoha lety vědci zjistili, že lidé mohou tělesný klid a pocit blaha spojovat s „obrazy“. Představte si, že ve stresové situaci myslíte na nějaké místo a váš puls a tlak díky vegetativnímu nervovému systému (podvědomí) začnou klesat.
A tak vědci vyvinuli tzv. útočiště. Co si pod tím představíme? Představte si místo, které ve skutečnosti neexistuje. Například ostrov někde v Pacifiku nebo chatu v horách, pokud možno u jezera. To místo by nemělo být skutečné proto, aby ho nemohla zničit třeba vlna tsunami.
Toto místo si budujte v myšlenkách ve stavu nejvyššího uvolnění a bdělosti. Ptáte se, kdy tento čas nastává? Krátce před spánkem.
Lebedíte si v posteli, přehráváte si den a krátce přemýšlíte, co je třeba vyřídit následující den. A v této klidové fázi si tvořte své „útočiště“. Nejlépe vám to vysvětlím na svém „útočišti“.
Mým útočištěm je atol v Karibiku. Atol má horu, kopce a je částečně porostlý palmami. Má bílou pláž, a když se blížím k atolu – vesluji vždy k atolu na loďce – vyzuji si boty, vyhrnu si kalhoty (jsem docela pedant), vstoupím do nádherně chladivé vody a vytáhnu člun na pláž. Přitom vnímám písek pod svými chodidly a teplo, které z něj sálá. Rozhlížím se po ostrově, vítr mě hladí po vlasech a na kůži, cítím exotickou vůni rostlin, cítím teplé sluneční paprsky na tváři a těle. Rozhlížím se a na pahorku vidím svou chatu – své útočiště.
Nejsem žádný velký architekt, ale v myšlenkách je stavba mé chaty velice jednoduchá. Dříve se chatka dala srovnat s pevností. Dnes má velká okna, kterými dovnitř svítí slunce. Večer pozoruji okny západ a ráno východ slunce.
Většinou ani nezajdu na svém ostrově tak daleko. Hned usínám, jen co v posteli na ostrov pomyslím, krátce poté, co se po něm rozhlédnu.
Co dělá naše tělo, naše podvědomí, náš vegetativní nervový systém? Spojuje obrázky našeho útočiště s pocitem klidu, bezpečí a uvolněnosti.
Máte ale strach, že když jste se tuto techniku naučili a použijete ji v předbojové fázi nebo v boji, tak zaspíte. Není to tak. Ale vegetativní nervový systém se postará o to, aby váš puls a tlak klesl o 20 až 40 bodů. To znamená, že v nejlepším případě klesne ze 180 na 140. Všichni, kdo vedle Escrimy provozují i nějaký vytrvalostní sport, vědí, že puls 140 je optimální vytrvalostní čili bojový modus. Nemusíte mít tak strach, že byste zaspali.
Mimochodem, strach! Řekněme si, jak to bylo s pralidmi. Ti se připravovali napětím/stresem k boji nebo k útěku. Tělo k tomu namíchalo hormonální koktejl. Ingrediencemi tohoto koktejlu jsou vedle ostatních hormonů i adrenalin a noradrenalin.
Namícháním hormonů dostaneme nedobrý pocit, strach. Je strach dobrý, nebo špatný? Určitě to není dobrý pocit, mít strach. Strach nás ale před 500.000 lety chránil před šavlozubým tygrem!
Jaké tělesné reakce vzniknou po vylití tohoto hormonálního koktejlu?
Naše tělo, vedeno prostřednictvím našeho podvědomí, se připravuje na útěk nebo na boj. Zapomínáme na zbytečnosti. Chce se nám na záchod. Nezlobit se a nepřemýšlet: Teď to přijde a já do toho musím na záchod!“
Naše ruce a nohy se třesou proto, že náš vegetativní nervový systém (podvědomí) chce naše svaly před útěkem nebo bojem rozhýbat a uvolnit. Co ale uděláme ve fázi před bojem my? Napneme svaly, abychom před protivníkem svůj třes skryli. Co udělá naše podvědomí? Vyplaví ještě více hormonů, abychom se mohli hýbat. Tak nastane, že v těle máme příliš dobra. Naše tělo není schopno tento hormonový koktejl dále zpracovávat. To vede nakonec k tomu, že se můžeme pohybovat jen ztěžka nebo vůbec. To vede nakonec ke strnutí – panickému strnutí.
Naše řečové centrum, které není nezbytně nutné ani k útěku, ani k boji je vegetativním nervovým systémem víceméně odstaveno. Odtud pocházejí ty oduševnělé výroky jako: Do prdele! Kreténe! Apod.
Jak se to dá všechno obejít? Pohyb! Pohybem se hormonální koktejl znovu odbourá a použije se pro účel, za kterým byl vyplaven. Takže se pohybujte. Je to všechno jasné?
Ostatně, můj mistr mi neustále říká: „Ke každému úderu minimálně jeden krok,“ a co je ještě mnohem důležitější, „v sebeobranné situaci musíte stále v pohybu setrvat. Nezůstávejte nikdy stát, pokud nechcete dostat po hubě.“
V této souvislosti chci zmínit téma vnímání a anticipace (předjímání situace). Základem je pochopit, proč se stáváme možnou obětí. V rámci kriminologie je téma oběti obsáhlé. Jak se člověk stává obětí a jak si pachatel tuto oběť vyhledává?
Když mi bude jasno, jak vnímám své okolí a jiné lidi a jak jsem sám vnímán, dosáhl jsem mnoho. Když situaci správně odhadnu a v mezích možností zaujmu správné stanovisko, můžu situaci využít pro sebe a získat pro boj rozhodující výhody.
Vysvětlím takovou situaci na skutečné události, která se stala v roce 1989.
Při kontrole v tramvaji linky 9 byl kontrolován F.O., který nebyl schopen předložit platnou jízdenku. O. praštil jednoho z revizorů do obličeje. Poté utekl z tramvaje. Kvůli ublížení na zdraví bylo po něm vyhlášeno pátrání.
Krátce po 9. hodině byl O. nalezen policejní hlídkou na jednom z mostů ve Stuttgartu. Policistům přijela na pomoc další hlídka a společně oslovili muže, ale odpovědi se nedočkali.
Následně měl být O. přemístěn do policejního VW. Zatímco se jeden policista věnoval vysílačce, pět policistů ho mělo zadržet. Zaujali vůči němu postavení do půlkruhu. O. prchnul, ale dohnali ho. V dalším okamžiku se zdálo, že na policisty zaútočí srolovanými novinami. Tyto měl ostatně po celou dobu kontroly v ruce. V novinách měl ale bajonet, který stále nosil s sebou. V 15 sekundách bylo pět policistů zraněno. Nadstrážmistr P. byl bodnut do plic, ale stačil jednou na pachatele vystřelit. Zraněný bodl do srdce nadstrážmistra P. Právě tak těžce zraněný H. třikrát vypálil a pachatele usmrtil.
28letý O. zemřel na místě, P. (27), o hodinu později v nemocnici. H. a L. byli zraněni těžce, další policista lehce. (Zdroj: Wikipedia).
Vnímali vůbec policisti srolované noviny? Byli si jisti svou převahou? Chovali se tak, jak to odpovídalo povaze pachatele? Mohli odhadnout nebezpečnost situace a její průběh?
Na tomto případu je vidět, jak důležité je vnímání situace a jak důležitý je její odhad.
Už jsem skoro u konce svého výkladu. Skoro!
Otázka je, jak můžeme tuto znalost zakomponovat do svého tréninku.
Tuto otázku jsem položil svému mistru Berndu Hoyerovi. On mi odpověděl následující.
„Vysvětleme si u komplexního tématu připravenost k boji bod tunelové vidění. Tunelové vidění neboli jinak řečeno neschopnost mít přehled o situaci během stresové situace, která v reálné sebeobranné situaci nastane. Mít přehled je určitě snahou každého, kdo se brání, ochranky, vojáka, bojovníka, osobního ochránce, policisty a dalších.
Jak mám ale jako učitel přimět žáky získat tuto dovednost? Když vycházím ze své zkušenosti, tak každý člověk je schopen do jisté míry při cíleném dávkovaném stresovém tréninku si tuto vlastnost osvojit. Nějaký žák pokročí dále, jiný ne. V zásadě jde ale u každého tunelového vidění snížit. Rozhodující při získávání bojové připravenosti je každopádně zachování, případně rozšíření vlastního zorného pole při stresu. Naše programy escrima se koncentrují v různých stupních na postupné rozšiřování zorného pole prostřednictvím tréninku.
1) Na prvním obrázku vidíte, jak nastupující stres omezuje vidění ohrožené osoby. Je v situaci, kdy je člověk sotva schopen vůbec něco vnímat.
2) Druhý obrázek ukazuje trénovanou osobu, která je zvyklá za této situace stres zvládnout. Náhle jsou vidět další potenciální útočníci.
Každý žák escrimy, který se dostal dál než ke třetímu žákovskému stupni, si vzpomene, jaký stres prožíval, když musel provádět kontry proti šesti směrům. Trénink par excellance nastává u 5. ŽS v rámci sparingových sekvencí. A kdo byl na pokraji pochybností, když u 6.ŽS musel kontrovat proti všem směrům útoku.
Takto bych mohl vyjmenovat ještě mnoho cvičení, ve kterých nám velmistr Bill krok za krokem v pravém slova smyslu „otevírá oči“. Nesmí se ale zapomenout na to, že bez ohledu na to, jak je cvičení dobré, je to a bude stále jen cvičení a že pořád bude chybět něco, co nastane v reálné sebeobranné situaci. Ale žák v Newman - Escrimě bude, jak jen to půjde, veden k připravenosti k boji.
Na tomto místě chci poděkovat mistru Berndu Hoyerovi za jeho pomoc.
Mimochodem, připravenost k boji (schopnost jednat před bojem nebo v boji):
Znáte modely připravenosti?
• Nevědomá nepřipravenost
• Vědomá nepřipravenost
• Vědomá připravenost
• Nevědomá připravenost
Vysvětlím tento model na řízení auta. Na začátku naší řidičské kariéry nikomu není jasno, jak dobře nebo špatně řídí. Tím jsme nevědomě nepřipravení.
Když se nám poprvé podaří poprvé nabourat auto na sněhu a ledu, je nám jasné a jsme si vědomí toho, že jsme nepřipraveni (vědomá nepřipravenost).
Po několika cvičeních, pokud možno pod vedením učitele autoškoly, budeme možná vědomě připraveni auto řídit.
Já pokládám jen velmi málo řidičů za nevědomě připravené. Ty ostatní je vidět jezdit většinou v neděli. A nemyslím tím sváteční řidiče, nýbrž mladé v jejich „formulích 1“.
Po relativně krátké době Newman-Escrima tréninku mi bylo jasné a byl jsem si vědom toho, že jsem byl nepřipraven a dnes stále připraven nejsem. Dnes jsem ale vědomě nepřipraven. Já myslím a doufám, že jednou dokážu být vědomě připraven prostřednictvím usilovného tréninku. Budu prostě vědět, co kdy dělat. Pracuji na tom. Nechám se na to připravovat svým mistrem.
Ostatně, nevědomá připravenost v Newman- Escrimě má své jméno: Mistr Bill.
A tak se vracím na konci s otázkou ze začátku:
Je stres náš přítel, nebo náš nepřítel? Připraví nás na boj? Tuto otázku jste již jistě schopni zodpovědět sami.
Já už mám na každý pád v souvislosti s tím roky dobrého přítele. A tak hodně zábavy s tréninkem Newman – Escrimy a připravujte se správně!
Joachim Leis, 3. SG Newman-Escrima
Kriminalhauptkommissar a.D. & Diplom Verwaltungswirt
Zdroj: Magazin WING TSUN WELT, číslo 35, str. 102-106,
„Stress – Freund oder Feind unter dem Aspekt der Steigerung der Kampfkompetenz“
Překlad: Pavel Gilar
Grafická úprava PDF: Jiří Fictum