Málokteré bojové umění dokáže svou historií natolik oslovit nadšence bojových sportů, jako právě WingTsun. Není divu. Je jedno z mála, jehož počátek a vznik vede k zakladatelce – ženě. Dlouholetý historický výzkum velmistra Leung Tinga sice popírá historickou průkaznost existence jeptišky Ng Mui a její žákyně Yim Wing Tsun, avšak jak už je to u legendy běžné, mísí se tu tradiční ústně předávané příběhy s fakty, politickou agitací a také s asijským symbolismem. Neubírá to však na míře entuziasmu, který legenda vyvolává. Výpovědní hodnota mýtů totiž nezávisí zcela na její historické autentičnosti.
Během vlády Kang-hsi, druhého císaře dynastie Čching (Qing), vládnoucího v letech 1661-1722, se přívrženci šaolinského kung-fu stylu stali natolik známými, že se jich začal obávat sám císařský dvůr. Císař se tedy rozhodl mnichům z kláštera stojícího na hoře Sung v provincii Che-nan (Henan) vyhlásit válku. Hlavní příčinou byly politické důvody, neboť mniši byli odpůrci mandžuské dynastie Čching. Vojáci ovšem nejprve nebyli úspěšní, neboť mniši kladli velký odpor a bojovali tvrdě o zachování svého chrámu. Až roku 1723 se lstí a zrádným spojením několika mnichů s velitelem vojska Chan Man Wai podařilo uskutečnit plán a klášter zapálit. Většina mnichů i nevysvěcených laiků přišla o život, několika z nich se ovšem podařilo zachránit. K přeživším patřila i pětice starců, mistrů pěti různých bojových stylů: Ng Mui, Chi Shin, Pak Mei, Fung To Tak a Miu Hin s několika žáky.
Jeden z nich – mistr a opat Chi Shin, jenž ještě před požárem měl nejvíce žáků, se nechal přesvědčit o nutnosti nadále bojovat proti Mandžuům a jejich vládnoucí dynastii, a tak svým žákům nakázal, aby se rozptýlili po celé zemi a sám se pod skrytou identitou kuchaře nechal zaměstnat na lodi „Rudá Džunka“. Takto byly označovány transportní lodě divadelních a operních skupin, které bývaly natřené červenou barvou a ozdobeny puntíkatými vlajkami.
Jiný z mistrů Miu Hin s dcerou Miu Tsui se dlouhou dobu skrývali mezi lidmi v provinciích S-Čchuan (Sečuan) a Jün-nan (Yunnan), poté vycestovali a po vlasti ústně šířili čínské legendy a mnohá dobrodružství.
Mniška Ng Mui se usadila v chrámu Bílý Jeřáb na hoře Tai-Leung, kde se mohla nerušeně věnovat bojovému umění a zenu.
Dlouhou dobu přemýšlela Ng Mui nad tím, jak vyvinout takový bojový styl, který by umožňoval bránit se slabým lidem proti silným zkušeným bojovníkům.
Legenda vypráví, že jednoho dne spatřila Ng Mui boj mezi zdánlivě slabším jeřábem a opicí. Opice obíhala jeřába dokola, aby tak mohla zaútočit na nechráněnou slabinu. Jeřáb se ale pokaždé dorovnal tak, aby on a jeho hruď byly k opici vždy čelem. Pokaždé, když se opice přiblížila a svou prackou zaútočila, kontroval jeřáb křídlem a zároveň zaútočil zobákem. Opice se tedy musela začít spoléhat na své rychlé nohy a moment překvapení.
Nevíme a není důležité, jak souboj dopadl. Ng Mui se ale nechala inspirovat a na základě získaných námětů začala vyvíjet bojový systém, který se odlišoval od ostatních šaolinských kung-fu stylů jednoduchými, přizpůsobivšími se pohyby, jež musí být použitelné v praxi a musí ekonomicky zacházet se sílou.
Záměrem nového stylu bylo porazit soupeře metodou, ne silou.
Ng Mui se během svého pobytu na hoře Tai-Leung spřátelila s jistým Yim Lee a jeho dcerou Wing Tsun, v překladu „krásné jaro“, po které byl bojový styl pojmenován.
Toho času pobývala Ng Mui stále v klášteře Bílého Jeřába a několikrát v měsíci scházela dolů do vesnice a chodívala na trh nakoupit. U stánku, který patřil prodavači Yim Lee si pravidelně kupovala tofu. Tento muž byl vyhnán ze své vlasti v provincii Kwantung kvůli tomu, že byl nešťasnou okolností zapleten do soudního sporu. Sám totiž jako žák kung-fu ovládal bojové techniky a nezdráhal se je použít na obranu spravedlnosti ve své domovině. Díky tomu se dostal do problémů a uprchl se svou dcerou do oblasti na hranicích provincie S-Čchuan (Sečuan) a Jün-nan (Yunnan). Usadil se u zmíněné hory Tai-Leung.
Dcera Yim Wing Tsun vyrostla do krásy, která vzbuzovala touhy mnoha mladíků. Jedním z nich byl místní rváč Wong, známý svým hrubým chováním. Vesničané se ho obávali, jelikož byl mistrem bojového umění a zároveň členem tajného společenství. Wong, ohromen krásou Yim Wing Tsun, požádal o její ruku pod pohrůžkou násilí, bude-li mu odepřena. Yim Wing Tsun byla ale již jako mladá zasnoubená s mladíkem Leung Bok Chau, z rodiny obchodníka se solí. Wong ale přesto vyslal svého posla, aby vyřídil lhůtu, do které se mají oddat. Yim Lee s dcerou se tak ocitli v zoufalé situaci a strachovali se o svou budoucnost.
Mezi tím se Ng Mui stala jejich stálou zákaznicí a nemohla si nevšimnout, že oba trápí velké starosti. Yim Lee jí povyprávěl celý příběh a jelikož měla Ng Mui silný smysl pro spravedlnost, rozhodla se jim pomoci. Nechtěla však zlosyna potrestat sama, jednak nechtěla dát v sázku prozrazení své pravé identity a také se ona, slavná mistryně z šaolinského kláštera, nechtěla poměřovat s vesnickým rváčem, jelikož by to byl neférový souboj. Proto se rozhodla, že místo toho naučí Yim Wing Tsun bojovat. Po třech letech soukromé výuky se dívka naučila mistrovsky ovládat bojové techniky.
Po třech letech výcviku v Chrámu Bílého Jeřába poslala Ng Mui svou žačku zpět do vesnice za otcem. Netrvalo dlouho a objevil se Wong, který se stále dožadoval sňatku s Yim Wing Tsun. Tentokráte před ním ale neutekla, naopak vyzvala ho k boji. On si byl svým vítězstvím zcela jist a už se těšil, že dosáhne svého. Bohužel pro něj se ale spletl, protože Wing Tsun ho srazila na zem, kde zůstal jen nehybně ležet.
I potom, co Wing Tsun porazila svého soka, pokračovala ve výcviku bojového umění. Když se Ng Mui 
rozhodla opustit své dosavadní bydliště a jít o kus dál, vybídla Wing Tsun k tomu, aby si nalezla vhodného důstojného nástupce správně si vybrat žáky, které bude učit.
se tedy Yim Wing Tsun mohla vdát za svého snoubence Leung Bok Chau a předala mu metody bojového umění, které se naučila od Ng Mui. Leung Bok Chau se již před jejich sňatkem učil jinému stylu boje, což byl také důvod, proč nejprve svou nastávající podceňoval a nevěřil jejím teoriím, o kterých od ní slýchával. Byla to přeci slabá žena, ne opravdový soupeř v boji muže proti muži. Jednou se jí však podařilo změřit si s jejím manželem síly a zvítězila. A i pokaždé potom, co si spolu měřili síly, byl Leung Bok Chau poražen. Teprve poté prozřel a pohlížel na svou ženu jako na opravdovou bojovnici a mistryni svého bojového umění. Učil se od ní tak dlouho, dokud sám neovládl techniky na úrovni mistra. Na počest své ženy pojmenoval toto bojové umění po ní.
Za nějaký čas předal Leung Bok Chau znalosti bojových metod dále, jednomu bylinkáři a kuchaři jménem Leung Lan Kwai, který ovšem nikdy nechtěl toto umění předat dál a zveřejnit. Ani jeho nejbližší příbuzní a přátelé nevěděli, že je mistrem bojového umění. Až jednou narazil na skupinku rváčů, kteří ho napadli, a když si poradil s celou skupinou, bylo jeho tajemství prozrazeno. Kdyby býval tehdy na tuto skupinu nenarazil a nemusel tak ukázat, co umí, historie WingTsun by pravděpodobně končila v tomto bodě. Tak se tomu ale stalo, že předal své umění a vědění dál na Wong Wah Bo, člena jednoho z divadelních a operních spolků, které tehdy všichni nazývali „Stoupenci Rudé Džunky“. Původně sice Leung Lan Kwai nechtěl bojové umění předávat, ovšem přesvědčil ho charakter mládence Wong Wah Bo, který měl navíc velký smysl pro spravedlnost. A tak ho Leung Lan Kwai přijal za žáka.
V této době bylo poměrně běžné, že většina členů Rudé Džunky uměla nějaké bojové umění. Herci totiž vystupovali v maskách pod vrstvami makeupu, a tak se jim dařilo skrývat svou vlastní identitu. Jedním takovým byl mnich šaolinského kláštera, jeden z pěti přeživších- mistr Chi Shin, který stejně jako Ng Mui unikl velkému požáru kláštera a nyní se jako kuchař na Rudé Džunce skrýval před zatčením. Přestože se dlouhý čas snažil skrýt svou identitu, svěřil se několika členům Rudé Džunky. Neprozradili ho, ba naopak! Usilovně ho bránili, jelikož jako odpůrci mandžuské tajně usilovali o její pád, zakládali různé spolky a vykonávali akce zaměřené proti Mandžuům.
Chi Shin se stal jejich hrdinou. Učil je bojovým technikám šaolinského kung-fu, aby byli připraveni na blížící se boj proti mandžuským vojákům. Mezi těmito žáky stojí za zmínku jeden, jménem Leung Yee Tai. Nepůsobil na Rudé Džunce jako herec, nýbrž jako námořník, který udržoval směr pomocí dlouhé tyče. Právě proto se mu ze všech technik, které mistr Chi Shin ukazoval, zamlouvala právě technika dlouhé tyče ze všech nejvíc. A měl štěstí, protože mistr Chi Shin, jeden z mála expertů na boj s dlouhou tyčí, ho shledal důstojným učencem pro tyto techniky.
Zpět ale k Wong Wah Bo, který pracoval na stejné lodi jako Leung Yee Tai. Obdivoval jeho zručnost s dlouhou tyčí a on zase jeho WingTsun. Začali se od sebe učit a vyměňovat si svoje znalosti. Tímto způsobem se Leung Yee tei stal členem rodiny WingTsun a náš bojový systém dostal ještě k motýlím mečům další zbraň – šest a půl stopy dlouhou tyč. Jak se oba dva snažili vzdělávat se a osvojit si boj toho druhého, zjistili, že přitom vlastně každý vylepšuje vlastní metody tak, že je doplňuje o techniky toho druhého. Například původní techniku boje s dlouhou tyčí zdokonalili tím, že jí podrobili geniálním principům boje WingTsun. Dále pak mimo jiné zakomponovali do nácviku s dlouhou tyčí WingTsun techniky prováděné rukami „ChiSao“, takže vzniklo cvičení „ChiKwan“. Boj s dlouhou tyčí také učinili ještě účinnějším tím, že změnili úchop tyče na užší vzdálenost a přebrali kroky z WingTsun.
V pokročilejším věku předal Leung Yee Tei umění dál člověku jménem Leung Jan (1826—1901). Byl to známý lékař a lékárník ve městě Foshan, dopravním uzlu na Perlové řece. Na tomto věhlasném obchodním místě se vyskytovalo spousta zámožných obchodníků, státních zaměstnanců i pracovníků a obyčejných lidí.
Leung Jan zde vlastnil bylinkářství, respektive lékárnu. Pocházel z dobré rodiny, byl velmi kultivovaný, přátelský a zdvořilý. Nestaral se pouze o svou Jang-Sang lékárnu, nýbrž poskytoval i lékařskou pomoc lidem ve Foshanu. Získal si důvěru místních obyvatel, a tak jeho lékařská praxe byla velmi hojně navštěvována. Ve volném čase se věnoval literatuře a také - co mnohé velmi překvapovalo- umění boje. Dlouho se ale nemohl rozhodnout pro ten správný styl a nemohl si dlouho vybrat učitele. Nelíbily se mu styly založené na hrubé síle, ale ani ty, které sestávaly sice z krásných, ale nepraktických pohybů. To, co hledal, byl styl, který by rozumně a prakticky využíval jednoduchých pohybů. Uplynulo několik let hledání, než byla jeho výdrž odměněna. Setkal se s Leung Yee Tei, který ho původně vyhledal za účelem lékařské pomoci a tak došlo až na to, že se Leung Jan od něj začal učit jeho WingTsun.
Poměrně brzy si Leung Jan díky svému vědění a umu vysloužil titul „kung-fu král stylu WingTsun“. Jeho pověst mu přinesla spousty výzev. Mnoho bojovníků ho vyzýval k boji, zda si uhájí svůj titul, všichni byli poraženi. Pokud bylo někde zmíněno jeho jméno, ruku v ruce se s ním nesl jeho titul a historky všech vítězství nad jeho vyzývateli. Dodnes mluví starší kung-fu generace obdivně o jeho osobnosti.
Leung Jan neměl z finančního pohledu za potřebí, živit se WingTsunem za peníze. Pokud přijal nějakého studenta, bylo to proto, že pro své Wing Tsun studie potřeboval partnera na cvičení. Z toho důvodu měl tedy jen několik málo studentů, mezi nimi i své syny Leung Tsun a Leung Bik. Každý večer po zavření lékárny vyučoval WingTsun. Jednomu z jeho studentů se přezdávalo „Dřevěný Wah“, jelikož jeho ruce byly jako ze dřeva a mnohdy jimi během tréninku rozbil jinak stabilní dřevěná ramena dřevěného panáka. Tento žák trénoval denně velmi poctivě spolu se svými spolužáky pod vedením svého učitele Leung Jana. Přímo vedle jeho lékárny stál směnárenský stánek, který patřil muži jménem Chan Wah Shun. Přezdívalo se mu „Wah Směnárník“. Byl bezmála stejně tak velkým nadšencem pro kung-fu jako jeho soused. Velmi si přál stát se žákem mistra Leung Jana. Ten byl však váženým občanem pocházejícím z dobře situované rodiny, proto si Chan Wah Shun netroufal o to požádat. Navíc se obával odmítnutí. Každý večer po práci se Wah Směnárník vplížil ke dveřím lékárny a na špičkách dírou ve dveřích pozoroval Leung Jana při výuce WingTsun. Byl jeho velkým vzorem. Neunikl mu jediný jeho pohyb rukou či nohou. Každým dnem byla jeho touhy cvičit WingTsun větší, a tak se jednou osmělil a mistra oslovil. Tak jako očekával, byl –sic vlídně- odmítnut. To vyvolalo sice velké zklamání, nicméně nebyl natolik sklíčený, aby nevymyslel plán, jak přeci jen dosáhnout svého cíle. Jednou, když byl Leung Jan nepřítomen, přivedl si Dřevěný Wah do lékárny silného cizince, se kterým měl trénovat. Ve skutečnosti jím byl Wah Směnárník, jenž se svěřil, že dlouhý čas pozoruje a zkoumá WingTsun skrze klíčovou dírku. Tomuto setkání byl přítomen ještě mladší ze synů Leung Jana Leung Tsun, který po tomto zjištění chtěl se Směnárníkem okamžitě bojovat, aby zjistil, kolik z bojového umění zaznamenal a zachytil. Byl si jistý svou přesilou. Leung Tsun ale nikdy netrénoval tak tvrdě jako třeba Dřevěný Wah. Směnárník již po pár okamžicích boje zjistil, že jeho soupeřnení tak silný a šikovný, jak očekával. Aniž by to zamýšlel, udeřil dlaní Leung Tsuna tak, že se sesunul do otcova oblíbeného křesla, až zlomil jednu z podpírajících nohou. Nejprve byli všichni z průběhu boje zaraženi. Poté se ale začali obávat trestu za rozbití oblíbeného křesla. Proto se alespoň pokusili škody skrýt, aby Leung Jan po svém návratu nic nezpozoroval.
Ještě téhož večera, když se mistr do lékárny vrátil, chtěl se posadit do svého oblíbeného křesílka a odpočinout si. Místo toho, k jeho překvapení, se křeslo sesunulo, tak že skoro skončil na zemi. Když se vyptával svého nejstaršího syna, co se stalo, dozvěděl se celou historku o návštěvě cizince a o jeho boji s Leung Janovým synem. Následně byl vyslechnut i Dřevěný Wah. Leung Jana hlavně zajímalo, jakým způsobem mohl Wah Směnárník nabýt technik WingTsun. Tak se tedy dozvěděl celé pozadí, tedy že byl pozorován při večerní výuce, a že jeho vlastní žák, Dřevěný Wah mu poskytl privátní vyučování. Leung Jan vyčinil Dřevěnému Wah, že není správné poskytnout vyučování kung-fu bez dovolení svého učitele a nechal si ihned Směnárníka zavolat. Nejprve si Dřevěný Wah myslel, že ho chce mistr potrestat, tak svému příteli Směnárníkovi poradil, aby uprchl ze země. Poté ale pochopil, že došlo k nedorozumění a jeho mistr chtěl jen sám poznat, nakolik Chan Wah Shun WingTsun ovládá. Vydal se tedy pro něj znovu a plný nadšení ho přivedl k mistrovi. Poté, co mistr mladého muže přezkoušel, přijal ho ihned za svého žáka.
Chan Wah Shun (1836–1909) nebo-li „Směnárník Wah“ se tedy stál následovníkem Leung Jana. Od něj se také přiučil mnohé v oblasti léčitelství a sám studoval tradiční čínskou medicínu. Otevřel si lékařskou praxi a zanechal směnárenství.
Mnohým může připadat zvláštní, že následovnictví nepřipadá na jednoho z mistrových synů, ovšem v čínském kung-fu se toto běžně neděje. Ba naopak, většinou to bývá tak, že synové svých otců netrénují zdaleka tak oddaně a tvrdě, jako ostatní žáci. I přesto, že mají cestu otevřenější, jelikož každý otec by si přál mít následovníka své vlastní krve, ve výuce dostanou to nejlepší, i mistrovské techniky. Bohužel ti si pak ale vystačili s mottem „Já znám více, než vy ostatní“, to jim vystačilo a zlenivěli. V praxi však nestačili na nejpilnější studenty svého otce a začali být závistiví. Proto se také nestal nástupcem žádný ze synů Leung Jana, nýbrž Chan Wah Shun. A nebyl to ani Chan Yu Min, syn chan Wah Shuna, kdo přebral po otci následovnictví, nýbrž Yip Man. Nejinak je tomu v případě Yip Mana, i když dva z jeho synů WingTsun učili, neuměli ho lépe než Leung Ting. Také syn Leung Tinga vyučuje WingTsun, ovšem ani jemu není následovnictví nějakým způsobem zajištěno.
Chan Wah Shun neměl vlastní školu, pronajímal si prostory podle potřeby. Během 36ti let své výuky měl dohromady pouze 16 studentů, mezi nimi i svého syna Chan Yu Min (1884 – 1932), rozmazleného potomka, který se k otcově zklamání nejraději poflakoval po okolí s místními kriminálníky. Proto si Chan Wah Shun držel ostup a svého syna neučil vysoké mistrovské techniky. Místo něj je ale naučil svoji švagrovou, a tak uměla bojovat lépe než její muž. Ten se později musel vše, co mu jeho otec neukázal, učit od ní. Chan Yu Min byl ovšem obzvláště nadaný, co se týká boje s dlouhou tyčí. Při turnaji sedmi provincií dokonce získal titul „Král sedmi provincií v boji s dlouhou tyčí“. Jako cenu získal obrovskou, dlouhou tyč, kde bylo vyryto jeho jménu. Později si jí vystavil ve své škole nad dveře, aby nalákal studenty.
Svého posledního žáka, Yip Mana (říjen 1893 2.12. 1972), přijal Chan, když mu bylo sedmdesát. Učil ho po dobu tří let a před svou smrtí požádal svého druhého žáka, aby pokračoval ve vedení Yip Mana po jeho smrti.
Na fotografii je zachycen Yip Man a jeho žák Bruce Lee
Yip Man je legendou bojového umění a velkou osobností WingTsun. O jeho životě si můžete přečíst v článku "YIP MAN - život pro WingTsun".
Stejně tak jako na našem území se ústní slovesností šířily legendy pojednávající o hrdinských činech, na území provinční Číny se zažila legenda o mnišce Ng Mui, která k obraně své a svých přátel vynalezla nový, na svou dobu specifický bojový styl. Do jaké míry je legenda pravdivá se dnes již s přesností nedozvíme, ovšem alespoň trochu nám to objasňuje autor v článku „Velmistři WingTsun“, který si na našich stránkách můžete přečíst. Také se zde dočtete o dalších pokračovatelích WingTsun až do současnosti.