Ke stažení: clanek_a-hrome-ted-to-praskne.pdf
Se svým BlitzDefence programem (Blesková sebeobrana) velmistr Kernspecht nově definoval trénink sebeobrany. V rozhovoru se Sifu Frankem Aichlsederem podrobně objasňuje celý koncept.
Koncem září v Kielu: velmistr Keith R. Kernspecht se setkává se Sifu Frankem Aichlsederm K tématu: BlitzDefence
Výsledek: viz interview níže, které obsahuje poznatky a pozadí tématu BlitzDefence
WTW: Když jsi tehdy v Kielu představoval poprvé širší veřejnosti program BlitzDefence (Bleskové obrany), byl jsem při tom. To bylo asi v r. 2000, ale zajisté to nebyl počátek BlitzDefence.
GMK: Ten program existuje již od poloviny 90. Let. Myslím, že jsem ho poprvé v širším kruhu vyučoval v Jižní Africe. Tam jsme k mileniu rovněž pořizovali fotografie pro knihu „BlitzDefence – nejlepší obrana je útok“. Můžeme proto vycházet z toho, že už tehdy byl program ve vývoji asi 5 let, tzn. že jsem ho již občas trénoval se soukromými žáky a zároveň o něm i přemýšlel. Pamatuji si, že když jsem vydal zmíněnou knihu, přišli ke mně lidé s mistrovskými stupni a říkali mi: „SiFu, to je totální nesmysl. Z toho nikdy nic nebude, není to dobré.“. Mimochodem mezitím jsme již čtenářům předali několik desítek tisíc výtisků 9. vydání knihy. Kolegové z jiných bojových umění, rovněž nositelé vysokých stupňů, také tehdy říkali, že tento program je úplně, ale úplně špatně, a že to je i špatná kniha. I někteří lidé, kterým jsem to dal číst ještě před tiskem, nedávali myšlence BlitzDefence žádnou šanci. Moji bývalí žáci knihu také kritizovali. Je ovšem zajímavé, že později publikovali jejich vlastní „obranu“. Ta se pak samozřejmě nejmenovala přímo BlitzDefence, ale začínalo to jiným anglickým nebo německým synonymem pro rychlost. Jenže ve skutečnosti tomu systému neporozuměli, ani tomu co jsem ve skutečnosti chtěl. Rozuměli pozicím, řeči bojovníků, ale nikoli adrenalinové situaci jako takové. Ale dobře. To, že se to později snažili napodobit, byl vlastně kompliment. Program tedy existuje více než 11 let a to znamená, že se bezpochyby osvědčil.
WTW: Říkáš, že BlitzDefence se osvědčil, což je pozitivní závěr po 11 letech.
GMK: Jak u civilistů, policistů, vojáků, tak i bodyguardů a vrátných.
WTW: Tomu se dá rozumět tak, že jde o známku kvality.
GMK: Ano, to je blízko realitě.
WTW: Jak se zjistilo, že se všichni žáci těmto věcem naučí?
GMK: Tehdy jsme prováděli kurzy BlitzDefence nejen v Německu, ale i v zahraničí, a to zadarmo. Tím jsme ji co nejrychleji rozšířili mezi našimi žáky.
WTW: Řekl jsi, že systém BlitzDefence jsi započal rozvíjet v polovině 90. let. Proč? Bylo to na nějakou objednávku nebo Tě k tomu hnal Tvůj duch výzkumníka?
GMK: Asi obojí. Mělo to co dělat s kontakty na univerzitě v Bulharsku. Myslím, že to byl ten počátek. Byl jsem tehdy na univerzitě v Bulharsku a musel jsem nějak objasnit, co tam vlastně dělám. Nemohl jsem jim jednoduše ukázat ty techniky a tvrdit: „Ty jsou super. Jen mi to věřte.“ Bylo zapotřebí logické vysvětlení. Potřeboval jsem „problém“, který bych mohl vědecky zkoumat. Všeobecná situace „boje“ byla pro ten účel příliš komplexní. Potřeboval jsem jasnou situaci. Něco, co se dalo zkoumat, čímž byl rituální boj. Pouhé „přepadení“ nemůžu přeci zkoumat. Vyloučeno. Podobně jako Clausewitz nezkoumal válku, přestože jeho kniha se jmenuje „O válce“. On – přesně jako já – provedl redukci. Nezkoumal válku, ale jednotlivé boje. To šlo. Boj se dá zkoumat, ale válka jako celek ne. To je rovněž příliš komplexní.
Takže jsem nemohl zkoumat celou komplexnost, ale vybral jsem si jen část, která se statisticky vyskytuje nejčastěji, a tuto situaci jsem podrobil detailnímu zkoumání: přichází ke mně chlápek, nejdříve musí zaujmout určitou vzdálenost, ze které by byl schopen udeřit, nejprve se mnou mluví, a pak následuje pořadí – ukazuje, postrkuje, udeří. Tuto situaci jsem označil pojmem „rituální boj“. Ten se dá nádherně analyzovat a dá se najít výborné řešení: preventivní, proaktivní obrana, kterou jsem nazval BlitzDefence. Za prvé proto, že je bleskově rychlá a za druhé, že jde o obranu, která se v USA nazývá „Blitz-quick-attack“ (nebo sucker-punch).
Tehdy mne napadlo to všechno připravit tak, aby mě mohli následovat i profesionálové. Nechtěl jsem představit WingTsun jako styl. Necítím se jako někdo, kdo předvádí techniky, ale jako ten, kdo přináší řešení.
To znamená, orientuji se v situaci a říkám: „Pro tuto určitou situaci mám následující řešení z WingTsunu.“ Ale nesmí se jednat o zakonzervovanou techniku, musí být vytvářena pro určitý případ na daném místě. A právě tam jsem potřeboval situaci, kterou bych mohl podrobit výzkumu. Tou byl rituální boj. Taktikou na něj byla moje strategie BlitzDefence, kterou jsem měl představovat.
Vlastně byl počátek připraven už mojí knihou „Vom Zweikampf“ (O boji dvou). Zde jsem představil tradiční čínské řešení: Když někdo druhý vstoupí do mého imaginárního ochranného kruhu, který potřebuji pro svou bezpečnost, pak se na něj namířím jako magnet a pomocí řetězových úderů ho vyvedu na svou dráhu. Takže ho potrestám za to, že překročil můj imaginární kruh, o kterém ale neví, že existuje a zároveň doufám, že za to nepůjdu před soud. To bylo, technicky vzato, fungující řešení a vždycky vyšlo. Ale u nás je problém ve vyšší instanci – soudu. Zde nejsme 100% v právu. V Číně je to třeba jinak, ale u nás se problému vůbec nezbavíme. Proto jsem našel takové řešení, díky kterému protivníka nechám zhruba víc než dvakrát poklepat na svoji přední nataženou ruku, kterou nastavím, a to vše dříve než udeřím. Přitom se vícekrát odtahuji zpátky – v souladu se soudním názorem, že když někdo druhý několikrát jde vpřed, při třetím napadení člověk „smí“ úder vrátit, protože se již jedná o obranu, i když útočník přijde k újmě. To jsem si vzal k srdci a řekl jsem si, že útočník musí několikrát narazit na mou ruku a já pokaždé musím uhnout zpět, abych mohl vzápětí vyrazit. Z těchto myšlenek vznikla idea BlitzDefence a její specializace.
WTW: Co myslíš tou specializací?
GMK: O tom jsme ještě vůbec nemluvili. Specializace tkví mezi mojí levou rukou a pravou rukou, která má udeřit. To platí v případě praváků a podkladem pro to je stejná myšlenka jako u motýlích mečů a dlouhé tyče. To jsou specializace nebo též jednostrannost. WingTsun není primárně jednostranný, protože trénujeme všechno na obě strany. Zde ale jsem zvolil jednostrannost, přesně podle Hickova zákona, protože výběrem možností, uvažováním a rozhodováním člověk ztratí hodně času. Tím vyplýtvám tolik času, že by mě ten druhý nejspíše porazil na „K.O.“ Když umím techniku na obě strany, musím přemýšlet o tom, kterou stranu mám použít.
WTW: A musíte asi taky dvakrát tak dlouho trénovat?
GMK: Skoro. Specializací jedné strany v každém případě ušetřím čas hned dvakrát: čas na trénování a čas na rozhodování. Přirozeně jsem pak taky ale nerovnoměrně vyvinutý. Mám velké šikmé pravé rameno a levé slabé. V případě akutní sebeobrany a nouze mi to je ale úplně u ... Přeci se nechci stát kompletně vyvinutím atletem. Stačí mi jen čtyři vteřiny, než musím udeřit.
WTW: Vzpomínám si, že to byli zapřísáhlí zastánci řetězových úderů, kteří se ptali, proč smějí udeřit jen jednou rukou. U začátečníků jsem pozoroval, že byli nadšeni z jednoduchosti této metody a zdála se jim zkrátka cool, ovšem při obrácené verzi útoku automaticky zrcadlili i techniku obrany.
I když jim bylo vysvětleno, že jako praváci levou rukou tak silně neudeří, cítili se být jakoby okradeni o techniku, na kterou sami přišli. Zdálo se jim to zkrátka tak správné. Naším cílem je ale udeřit tvrdě. Proto musíme v odlišných pozicích reagovat různě. Vypadá to ale, že člověk je zkrátka tak udělaný, že rád reaguje zrcadlovým způsobem.
GMK: Přesně tak. Je to myšlenka z tréninku se zbraní. Tam mám v pravé ruce zbraň. Nikdy by mne nenapadlo udeřit pěstí, když mám v pravé ruce nůž nebo meč. Proto jsem kdysi radil: „Při těchto cvičeních si vezměte do pravé ruky cokoli, ať je to třeba stočený kapesník, abyste věděli, kterou rukou máte udeřit.“ Takže moje myšlenka Bleskové obrany, stejně jako tehdy moje hra PakSao, vychází myšlenkou z boje se zbraní. Máme osm vět formy motýlích mečů, které provádím na obě strany, tj. každou větu dělám nalevo i napravo, ale jen když se je učím nebo vyučuji. Kdybych ale cvičil sám, dělal bych mnoho vět jen na jednu stranu. A to hlavně proto, abych ve vážném případě nepřišel do pokušení přemýšlet, se kterou rukou mám pracovat. Mám sice v každé ruce nůž, ale jednoznačně to chci umět jen na jednu stranu. Tato specializace je myšlenkou vycházející z práce s nožem, z práce se zbraní.
WTW: Mnohdy se BlitzDefence nepovažuje za Wing Tsun.
GMK: BlitzDefence je jedna strana mince, která představuje WingTsun, polovina vzorce WingTsunu. Tato strana říká: „Útoč dříve, než může zaútočit druhý nebo vystartuj proti jeho útoku.“ To je ve skutečnosti to, co se po celém světě považuje za WingTsun. Celý vzorec ale zní:
„Pochop, co přichází, doprovázej domů, co jde, a jestliže je cesta volná, udeř.“ Na druhou stranu BlitzDefence říká: „Jestliže je cesta volná, udeř.“ Je to záležitost, kdy jsem aktivní jen já, je to monolog. Ten druhý ještě nic nedělá, ale já se domnívám, že asi něco udělá. Zároveň se vůbec neřídím tím, co on dělá nebo lépe řečeno, ještě nedělá. Cesta je (ještě) volná, protože nic nedělá. Já to však celé rychle ukončím. Ze mne, jako ze zamýšlené oběti, se stane útočník, ze zvířete je lovec. To je jedna strana WingTsunu. Ta existovala před vynálezem BlitzDefence rovněž ve formě řetězových úderů. Jenomže já nasazuji při BlitzDefence tyto údery až jako úplně poslední protiútok, protože bych jinak měl v případném soudním řízení velké potíže. Z toho důvodu používám při BlitzDefence místo pěsti plochou dlaň nebo loket a snažím se udeřit jen jednou. Až když to nestačí, přirozeně udeřím vícekrát, protože moje bezpečnost je pro mne důležitější než následné právní spory.
Druhá strana mince je: „Pochop, co přichází …“ To je ta strana, pro kterou člověk potřebuje ReakTsun- schopnost reagovat, a také mít intuici. Je to program, na který člověk určitě potřebuje pět až deset let, než se tyto schopnosti dostaví. Někdy i déle. Ale tento program je nutné znát, aby nedošlo k přepadení, na které nejsem připraven. Teprve až jako velmi pokročilí umíme situaci vyřešit.
WTW: Takže je to otázka úrovně?
GMK: Ano. Věřím, že člověk musí cvičit opravdu 10 nebo i více let, aby měl s touto druhou stranou úspěch. Myslím si taky, že ten, kdo se řídí jen pravidlem „je-li cesta volná, udeř“, bude po několika letech stagnovat, protože bude moci zvyšovat svou rychlost, bojovnost, údernost a agresi jen do určitého bodu. Pak bude konec, dál to nepůjde. Naopak při tom, jak člověk stárne, přichází úpadek. Vynechává síla. Takže když člověk cvičí jen proaktivní stranu WingTsunu, nedojde daleko. Když však člověk cvičí druhou stranu, trvá to sice déle, ale pokrok pak přetrvá až do vysokého stáří.
WTW: Má to rovněž něco společného s mentálním pokrokem?
GMK: Určitě. Cožpak se to dá oddělit? Není to všechno jednota?
WTW: Jsou lidi, kteří se už poměrně dlouho zabývají některým druhem WingTsunu a na podvolující WingTsun shlížejí zhora ...
GMK: Já jsem vždycky říkal: „Lidé nedělají WingTsun tím, čím je, ale dělají WingTsun tím, čím jsou sami.“ A já nemohou získat uznání od všech. Pokud bychom se našimi činy vždy zalíbili všem, mělo by to vést k zamyšlení nad sebou samým. Znamenalo by to, že jsou k ničemu, jelikož výjimečné věci jsou jen pro některé.
Existují určité stupně vědomí (fáze WingTsunu)a lidé, kteří se zrovna v některém konkrétním z nich nacházejí, mohou použít jednoduchý WingTsun „rána za ranou“. Protože pro nic jiného zkrátka ještě nejsou zralí, možná ani nikdy nebudou.
WTW: Tedy já dělám WingTsun skoro 20 let a vím přesně, že když nastane nějaká komická situace, uchýlím se k BlitzDefence.
GMK: Ano, správně. Myslím, že druhá strana WingTsunu je zejména vhodná při přepadeních, neboť při nich nikdy nemůžu reagovat předem, jelikož nikdy nevím, v jakém okamžiku mě přepadnou. Pokud například hledám něco v kufru auta, nemůžu se zkrátka otočit a preventivně zmlátit všechny v mé blízkosti kvůli pouhému podezření. Nemůžu vědět, zda mi někdo z nich chce ublížit.
Je to tedy až když přijde něco překvapujícího neočekávaného. Cítím najednou, že někdo sahá do mojí zadní kapsy, aby mi něco vzal. Prostě něčeho si všimnu, nejspíš intuitivně. A pak musím zkrátka reagovat. Právě v takových situacích- při přepadeních- je druhá strana WingTsunu to nejdůležitější, protože tehdy nemohu jednat preventivně.
WTW: To by v principu znamenalo, že to platí i proti většímu počtu útočníků.
GMK: Ano, to taky. Správně.
WTW: I když, kdyby přišli v řadě za sebou, šlo by jednat ještě preventivně. Kdyby jich ale přišlo víc současně, bylo by to zase přepadení.
GMK: Někdy se nám třeba stane, že nás někdo chytne, zatáhne, odtáhne. Právě proti většímu počtu útočníků potřebuji ze smyslových vjemů nejvíce hmat. Kromě toho i mrštnost, rovnováhu, načasování a všechny tyto schopnosti, které při BlitzDefence ještě nepotřebuji. Ty bych potřeboval, až kdyby v situaci rituálního boje něco nevyšlo. Kdyby například můj bleskový útok – tedy útok proti jednomu – nebyl úspěšný. Pokud by můj hlavní první úder nebyl úspěšný. Kdybych neudeřil dost tvrdě, protože jsem měl nějaké zábrany nebo ten druhý se právě nějak pohnul. Pak se můžu dostat do bodu, kdy bude dobré, abych ovládal ChiSao, tedy schopnost ReakTsun.
Všichni mi pořád říkají, že musíme cvičit sparring. Sparring je podle nich výměna úderů. Já ale nechci vůbec žádné údery vyměňovat. Já však chci být jen ten, kdo údery rozdává. Jedině já. Podle motta „Dávat je příjemnější než brát.“ Nestřídám můj úder pravou pěstí s jeho úderem. Na to nemám vůbec chuť. Já bych ho chtěl udeřit tvrdě a nejlépe jednou na správné místo správnou silou. Možná pak udeřit ještě jednou levou a ještě jednou pravou. Pak chci jít ale domů. Já jsem spor nevyvolal. Nikoho jsem nedráždil ani neprovokoval.
Statisticky vzato je rituální boj odbytý za čtyři sekundy. Buďto po čtyřech sekundách ležím na zemi já nebo ten druhý. Sparring na takové situace vůbec nepřipravuje. Zdaleka ne! Ani trochu. Sparing podporuje všechno možné, jen ne to, co potřebujeme v této situaci. Jedině pokud by se můj bleskový útok nepodařil, můžu využít jako zálohu něco ze sparingu. K tomu však patří i to, že například můžeme taky jednu chytnout. Ale můj BlitzDefence není naprogramovaný na to rány přijímat. Umí hlavně rozdávat. Opravdu tedy až pouze v případě, že něco selže, ocenili bychom kvalitu druhé strany - přijímače ran, to ano. Ale z toho já nevycházím. Vycházím z toho, že můj úder má úspěch. Když udeřím třikrát nebo čtyřikrát či dokonce využiji řetězových úderů, pak se domnívám, že to stačí. A je to odbyto za co nejkratší dobu.
Když se setkáme s útočníky na ulici, jsou to kolikrát lidé ztučnělí, úplně nesportovní, člověk ani nepochopí, jak dotyčný vstal ze židle, a přesto jednou ranou sundají černý pás. Jednou jedinou ranou. Přitom v ringu nebo na tatami by proti takovému bojovníkovi neměli nejmenší šanci. Ani by k němu nedošli. Zkolabovali by dříve na astma. Ale tady, na ulici, na tuto vzdálenost, je cvičený bojovník jedinou K.O. ranou skolen na zem. A to je právě situace, na kterou se musíme připravit, situace rituálního boje.
Někteří lidé mi vyprávějí, jak důležitý je boj na zemi. Byl jsem to já, kdo před 40 lety, když se všichni kolem smáli, jako první říkal, oč účinnější je zápasník než boxer. Pamatuji si, že když jsem psal svou knihu „ Vom Zweikampf“, vznikl okolo toho rozruch: „Jak může Kernspecht tvrdit, že zápasník může skoro vždycky porazit karatistu nebo boxera například tak, že ho popadne a hodí na zem.“ Nikdo mi nevěřil. Psal jsem, jak úřadující anglický mistr v boxu pravidelně po několik let nastupoval proti úřadujícímu mistru v zápase. Dávali si pořádně do těla a zápasník po každé zvítězil. Dnes by si lidé, ještě dříve než boj začne, nejraději hned lehli na zem.
Může dojít na to, že pokud neudeříme dostatečně tvrdě, skončíme až na zemi, ale je to jen zřídkakdy. Já osobně jsem to nikdy nezažil. Příznivci boje na zemi tradují, že tolik a tolik procent bojů končí s oběma zápasníky na zemi. Já jsem to ale nevypozoroval. Mohu k tomu říct jen jedno: „Mohu si být 100% jistý, že všechny rituální boje začínají ve stoje.“ Z toho vycházejme. A proto bychom měli boj ve stoje trénovat. Neměli bychom se automaticky hned pokládat na zem je proto, že to může být eventuelní možný konec boje. Tím nechci vyloučit, že bychom dovednost boje na zemi neměli mít. Zajisté bychom měli, ale ne ukradenou z cizích stylů jako Rosinen. Něco, co do ničeho nezapadá, do čeho se musíme přemlouvat, abychom to nakonec v případě nouze stejně nepoužili... Naopak musí to být něco, co už tak jako tak je ve WingTsunu obsaženo. WingTsun původně neměl žádné techniky boje na zemi pro všechny žáky, i když už v Hongkongu se pro ženy a lehčí a slabší muže obrana na zemi vyučovala. U nich se počítalo s tím, že oni přece na zemi skončit mohou. Ale vždycky byly vyučovány pohyby, které byly konformní s principy WingTsunu – žádné speciální zápasnické techniky. I na zemi jsme dávali údery, nasazovali lokty a kolena, podvolovali se. Museli jsme se chovat jinak, protože rovnováha na zemi je také úplně jiná než ve stoje. Způsob, jak se ze země zvednout nebo jak se na zemi otočit není stejný jako ve stoje. Tyto věci se musí přirozeně žák naučit. Ale nikdy to nebyl speciální program, který by se lišil od programu, jež bychom dělali ve stoje. A přesně tak je to dobře.
Teď právě jsme v příznivé situaci, kdy máme v EWTO lidi se zkušenostmi, kteří cestují Německem a celou Evropou a vyučují anti-grappling, který využívá principy a pohyby WingTsunu, přičemž je nepřejímá od Ju-Jutsu ani odjinud. Takže - k programu sebeobrany musí samozřejmě patřit i obrana na zemi. Nemusí tam však patřit žádný boj na zemi. Proto to nazývám anti-grappling, protože cílem je co nejrychleji se ze země zvednout. Cílem není se co nejdéle válet po zemi, aby se všichni kolem do toho mohli míchat a šlápnout mi na hlavu. Ještě jednou, cílem je:
To musíme mít stále na paměti. A nikdy nezapomenout: začínáme ve stoje, a když svou věc děláme dobře, taky ve stoje skončíme.
WTW: To znamená, že máme využít čas, kdy trénujeme využit raději k tomu, abychom se na zemi neocitli, než k tomu, co tam máme dělat?
GMK: Správně! Stejně nedocílíme toho, abychom byli ve specifickém boji na zemi tak dobří, jako například zápasníci. Do toho bychom museli investovat stejné množství času jako oni. Asi bychom taky museli mít kondici a konstituci jako oni. Já sám jsem se mu věnoval jako prvnímu sportu, který jsem dělal. Přivydělával jsem si při studiu zápasem jako wrestler. Moc mě to bavilo. Ale když se teď dívám na své žáky – většina jich není tak stavěná, aby mohli zápasit. A pokud jsou, tak nechtějí, aby si při zápasu poškodili ramena. Mnozí z mých žáků – i bývalých, kteří se zabývali bojem na zemi, si ramena zlomili a my víme, jak důležitá jsou ve WingTsunu zdravá ramena. Mimoto, zlomená ramena nás stojí měsíce a léta naší potenciální učební doby.
WTW: Je BlitzDefence vlastně bojové umění nebo sebeobrana?
GMK: (přemýšlí) BlitzDefence je docela jistě sebeobrana. Vlastně ještě víc: útok, kterým se bráníme. Je to vlastně uchopení iniciativy. Uvědomili jsme si, že začátečník ve skutečnosti nemá šanci, aby se ubránil. Má šanci jedině tehdy, když přebere iniciativu. Když se brání, musí se nějak přizpůsobit útoku. Musí reagovat, měkce zachytit úder a udeřit zpět. A to on ještě neumí. Neumí správně vyhodnotit vzdálenost, nemá žádné vnímání tlaků, žádný timing. Chybí mu všechno proto, aby mohl obstát. Vidíme to ve všech rvačkách na ulici. Zde vítězí ten, kdo udeří jako první. Takže musíme začátečníka naučit, aby se chopil vlastní iniciativy a praštil. Musí sebrat síly a odhodlat se udeřit – se všemi právními a etickými důsledky. Když to neudělá dobře – tak mu pomoz pánbůh. Když to ale dobře udělá – bude s ním zas „třepat“ soudce. Vzpomeňme příklad Dominika Brunnera v Mnichově. Co by se stalo, kdyby byl zvítězil? On by ty lidi pomocí dvou nebo tří úderů porazil „K.O.“. On byl boxer. Ti lidé by se odpotáceli s rozbitou hlavou mohli by být do konce života postižení.
Brunnera by zabásli a musel by platit vysoké odškodné. Vidíte, každý meč má dvě ostré hrany.
WTW: Když člověk trénuje WingTsun několik let, je mu to pravděpodobně jasné. Jestliže vznikne takováto situace, od určitého bodu, který překračuje naše vymezené hranice, začneme jednat.
GMK: Absolutně. To si musí každý natrénovat, nejlépe se svým učitelem. Každému musí být jasné, kdy je této hranice docíleno a může udeřit. Pak to ale také musí učinit. Pomůže nám k tomu určité spouštěcí slovo.
WTW: Když se na to člověk dívá zvenčí, jsou požadavky na začátečníka, který k nám přijde a nic neumí, velmi vysoké. Postavíme ho do situace, která na něj může číhat na každém rohu. Je to vůbec možné, aby se člověk, který se neumí pohybovat a nikdy se podobnou situací nezabýval, v nějakém adekvátním časovém intervalu naučil bránit? Mluvíme o době v rozmezí 6 – 12 měsíců.
GMK: Máme zprávy o výsledcích žáků, kteří byli překvapeni, jak snadné to je, protože u programu BlitzDefence se ve skutečnosti jedná o „techniky“, zatímco u vyššího WingTsunu se už o technikách vůbec nemluví, to lze právě jen u BlitzDefence. Člověk si může doma nacvičit, jak by se asi pohyboval, protože vychází vždy jen z toho, jakou pozici zaujme útočník. Nemusí se přizpůsobovat tomu, co se stále mění. Vychází pouze ze situace ohrožení. Stojí útočník vlevo, vpravo nebo vepředu? Kromě toho taky přesně ví, kterou rukou udeří – tou silnější. Také ví, kterou rukou uchopí – tou slabší. Ví, kterou nohu kam postaví. Tento úder a úchop má nacvičený. To celé má spojené se svým spouštěcím slovem, a to ho naučí při jeho vyslovení udeřit. To se bohužel v našich školách učí málo. Proto mám obavy, že ne každý to bude umět. Omezují se často jen na učení technik. A přitom toto je velmi důležité a musí to být v žákovi hluboko zakotvené. Žáci mají dávat údery do pytlů s pískem, pytlů na stěnách a lap při současném vyslovování tohoto slova. To je potřeba cvičit, zas a znova.
WTW: Spouštěcí slovo je tedy individuální. Každý si musí najít to svoje. V ideálním případě něco, co ve svém běžném slovníku moc nepoužívá. Aby pak třeba nepraštil v nesprávný moment.
GMK: Já říkám své spouštěcí slovo vždy a nemusím při tom udeřit. Spouštěcí slovo má splňovat dvě podmínky. Za prvé mě má podmínit k tomu, že když ho vyslovím, tak taky udeřím. Za druhé má odvést protivníkovu pozornost tím, že se na okamžik zaposlouchá, nedívá se dopředu, ale nejspíš nahoru, vlevo nebo vpravo. Musí to být něco, co upoutá jeho pozornost. V ten okamžik musí následovat úder. Nemůžeme tedy říct spouštěcí slovo a hned udeřit. V zásadě to má být věta nebo ještě lépe otázka, kterou ten druhý poslouchá nebo na ni chce odpovědět. Tím odvrátím jeho pozornost, přičemž úder by měl být spojen s poslední slabikou.
WTW: Takže to má být spouštěcí věta, která v prvním kroku odláká pozornost protivníka a ve druhém kroku skrze co nejsilnější spouštěcí slabiku podmíníme úder.
GMK: Správně. Není to původně moje myšlenka, ale přítele Geoffa Thompsona, nejslavnějšího evropského vyhazovače, který je úspěšným spisovatelem a autorem scénářů a pracuje i v jiných oblastech. Ten původně přišel s touto myšlenkou.
WTW: Spouštěcí slovo samo o sobě nestačí. Není nic platné, pokud ho pouze zašeptám.
GMK: S hlasem je to problém. I to se musí cvičit, hlavně po utvrzení sebe sama. Občas bychom měli vyjít do lesa a zařvat si. Nebo při jízdě autem. Člověk musí umět křičet zatraceně hlasitě. U žen je to ještě větší problém. Naše expertka na sebeobranu žen Sabine Mackrodt má techniku, skrze kterou se to lze naučit.
WTW: To, že dnes ve WingTsunu komunikujeme, za to můžeme děkovat Tvému vědeckému zájmu
GMK: Správně.
WTW: To je zásadní změna, protože teprve nyní jsme díky tomu schopni vyučovat prevence násilí i dětský WingTsun. Je to toho přímým důsledkem. Bez komunikace by v rámci praktiky BlitzDefence mohl být složen na zem každý, kdo se jen podezřele podívá, nadechne nebo zakřičí.
GMK: Boj nebo rány jsou, jak Clausewitz píše, jen pokračováním komunikace pomocí jiných prostředků. A když se dostaví úspěch, musí se člověk zase vrátit ke komunikaci, neboli k politice - soucitu, empatii, politování.
WTW: To znamená, že úder je jen posledním prostředkem?
GMK: Ano.
WTW: Mnozí si libují v tomto „posledním prostředku“. Řekl bys, že se u toho zdržují příliš dlouho
GMK: Ano. A nevím, jestli je dobře zdržovat se příliš dlouho u toho, kterého jsi právě přemohl. Snad je lepší jít k telefonní budce, zavolat hasiče a nahlásit: „Tady někdo leží“.
WTW: Co ženy? Když prohlížím Tvoje knihy, vypadá to, jako že téma rituálního boje vztahuješ pouze na muže. Je to tak?
GMK: Ano. Rituální boj je záležitost pouze mužů. Volil jsem toto téma, protože si myslím, že mladiství muži jsou nejohroženější. Ti musí prokázat své schopnosti se bránit v okamžiku, kdy na ně někdo zaútočí a nejde to vyřešit jinak, protože jsou u toho například jejich přátelé, kolegové či přítelkyně. Nemohou se jen tak vytratit. A pravděpodobnost, že se muž tohoto věku do takového boje dostane, je zatraceně velká. Pravděpodobnější než třeba přepadení. Musíme stále rozlišovat dvě věci: za prvé – zda jsme se ocitli ve střetu s nějakým drsňákem a jde o teritoriální či rituální boj nebo za druhé – zda nás chce někdo přepadnout a obelstít tím, že zaútočí třeba ze strany či rituální boj jen předstírá. To se také stává. Oddělí nás od naší skupiny tím, že nás vyzve, abychom si to šli vyřídit ven. Ve skutečnosti nám ale cestou chce jen dát ránu do hlavy a okrást nás. Nebo nás vyzve, abychom šli ven, a tam zjistíme, že proti nám stojí další čtyři. Zaručeně to skončí kopanci do hlavy, což může mít smrtelné následky. Takže musíme být velmi obezřetní, zda nás někdo vyzývá k tanci jen s jedním nebo větším počtem útočníků. A to vše je velmi obtížné.
Musíme vždycky zjistit, co ten druhý vlastně od nás chce. Jde o to, že nás chce ponížit nebo se vytahovat před svými přáteli? Chce si na nás zchladit žáhu? Dříve, ve starých dobrých časech, které skončily v 80. letech minulého století, to bylo relativně neškodnou záležitostí. To jediné, co se Vám mohlo stát, že jste dostali nějakou facku. Ale dnes jsou smrtelné kopance na denním pořádku a dokonce se do toho míchají i ženy!
Velmi vážné je, když nás někdo chce opravdu přepadnout. To ale není výchozí situace pro náš BlitzDefence program.
WTW: Abychom to rozeznali, musíme mít zkušenosti, které začátečník nemá. Začátečník školený v BlitzDefence by však měl rozumět rituálním soubojům do takové míry, že se do toho vůbec nepustí. Ten by měl hned vědět: „ Moment, tady bych vběhl do nebezpečí. Ani tam raději nebudu chodit.“
GMK: (kýve) Také se staly případy, kdy muž vyzval k jakémusi rituálnímu boji ženu, jako kdyby to byl také muž. Pokud do toho ta žena jde, skončí to vždy sexuálním zločinem! Musíme tedy dát pozor, jestli to, k čemu jsme vyzváni, je vůbec pravděpodobné. Dejme tomu, že šedesátník nebo sedmdesátník je vyzván k boji 18-ti letým mladíkem. V takovém případě to přeci tomu staršímu musí přijít divné. Musí si všimnout, že asi nepůjde o rituální boj, ale o past. Mladík bude mít za rohem jistě komplice, kteří vybranou oběť zneškodní.
U žen je to něco podobného. Nejde ale o rituální boj mezi mužem a ženou, nýbrž mezi ženami navzájem. Snad se tomu ani nedá říkat rituální boj, je to příliš moderní. Mluvíme zde o vývoji posledních 10 – 15-ti let. Vzor převzaly od nás mužů. Probíhá to podobně, jen o mnoho rychleji. Zatímco u mužů jde o to, aby jeden druhého ponížili, u žen jde hlavně o to, aby jedna druhé způsobila co největší bolest.
WTW: Proč to celé probíhá tak brutálně?
GMK: Nechávám si to vyprávět od policistů, kteří již několik podobných situací viděli. To co se děje, probíhá zatraceně brutálně. Často se stává, že jedna žena vyzve druhou, ale ta se následně ocitne proti čtyřem, pěti dalším ženám.
Techniky se od našeho BlitzDefence v principu neliší. Člověk se může postavit vlevo, vpravo nebo zepředu. Jen komunikace u žen je jiná. Totéž platí v případě, když muž napadne ženu. Techniky zůstávají stejné, jen komunikace probíhá úplně jinak.
WTW: Ale v principu probíhá přepadení ženy mužem též určitým rituálem. Oslovení funguje rovněž určitým způsobem. I v tomto případě je to napřed co možná nejméně nápadný pokus překonat vzdálenost, otipovat očekávaný odpor v „interview“ a pak do toho jít.
GMK: A to už je pak skoro přepadení
WTW: Já bych řekl, že pro muže, proti kterému stojí muž, je snadnější poznat, o co se jedná než pro ženu, která je utiskovaná mužem.
GMK: Ano. Zde musíme rozlišovat mezi rituálním bojem, jenž se odehrává dle určitého pořadí, a přepadením. U rituálního boje existuje posloupnost, která se vyvinula postupem času. V polovině 80. let vznikla nová fáze obsahující kopy do hlavy, pokud byl jeden skolen na zem. To dříve nebylo. Znamená to, že jsme se tomu naučili. Taková posloupnost nabízí skrze vše nebezpečí (odhlédneme-li od kopů do hlavy) určitou jistotu.
Žena musí ovšem většinou počítat spíše s přepadením, které se odvrací mnohem obtížněji. Napadení muže probíhá nejčastěji jako rituální boj, což je (opět, pomineme-li kopy do hlavy) to nejméně nebezpečné. Když se naučí některé techniky, pozná adrenalinové situace a zároveň lépe pozná sám sebe, relativně snadno boj zvládne. Může si doma připravit plán, protože si může přesně říct: „Ten stojí s levou rukou vpředu, takže udělám tohle. Tenhle stojí s pravou vpředu, tak udělám toto. Má ruku nahoru, takže může udělat tohle. Má ruku dole, udělám tedy tohle.“
Přepadení je ale něco úplně jiného. To se nesmí zaměňovat. Ve svém nadcházejícím dílu knihy „Kampflogik“ (Logika boje) se budu věnovat též tématu přepadení. U přepadení si nemohu předem připravit žádný plán. Ten druhý nepřijde zepředu. Přijde z boku nebo zezadu a také nepřijde sám. Bude mít zbraň. Všechno se stane bez přípravy. V této hře potřebuji mít reakce, hmatové vnímání a intuici. Potřebuji šestý smysl.
WTW: Takže téma přepadení je něco pro pokročilé?
GMK: To musí být pro pokročilé. Člověk musí ovládat techniku ChiSao, ne jen jít dopředu a na paže, ale též na ramena nebo záda. Musí mít vyvinutý hmatový cit, protože to je to poslední, co užije před tím, než přijde rána.
WTW: To si žádá mnoho.
GMK: Ano. Je to obtížné. Nedá se mluvit o jistotě toho, jak to bude probíhat. U rituálního boje je, myslím, možné plánovat, dokud se to nevymkne kontrole: například, když ten druhý uskočí zpět a vytáhne nůž. Pak následuje něco jiného. Rituální boj se ale jinak dá plánovat.
WTW: Kvůli této nepředvídatelnosti se žák musí od začátku učit pracovat účinně a přesně.
GMK: Ano. Správně.
WTW: Musí si uvědomovat, že s každou vteřinou, která uběhne, vzrůstá možnost, že boj prohraje.
GMK: Absolutně správně. Je to tak. My vždycky říkáme svými žákům: nesmíte nikoho provokovat a vyzývat k boji. Nikdy! I když to tak svrbí. Ale když už nastane krizová situace, která nejde už nijak zklidnit, ani se jí nelze vyhnout, musíte udeřit. Vší silou.
WTW: Deeskalace je náš nejvyšší cíl, je to tak?
GMK: To je ale pro začátečníka nechutně těžké, protože ten druhý to vnímá jako slabost. Čím víc uklidňuješ, tím víc vzrůstá odvaha útočníka.
Existuje ještě jedna možnost, jak tomu lze předejít. O tom bych neměl vůbec mluvit, ale mluvíme přeci k našim vlastním členům, kterým můžu důvěřovat.
Nasnadě je vždy téma: „Kdy agresor udeří?“. To já samozřejmě dopředu nevím. Buďto zaujme výhružný postoj a já jako začátečník nevím, kdy vypění a udeří. Přemýšlím: „ Teď už to musí být dost daleko“ a udeřím – ale možná příliš brzo. Přirozeně bych z etických důvodů neudeřil, kdyby ten druhý jen hrozil. Proto by bylo dobré vědět, jestli útočník opravdu chtěl udeřit. A teď - máme jeden ohromný prostředek, jak to zjistit. Když mne ten druhý začne slovně urážet, začnu mu slovní palbu opětovat, a to mnohem drsněji. A přesně vím, že teď v něm roste vztek a také vím, kdy udeří. Právnicky vzato jde jistě o provokaci, protože přilívám benzín do ohně, ale já díky tomu vím,kdy se přiblíží a můžu se na to připravit. Přesně vím, co dělám. Vycházím z toho, že téměř na 100% až dosáhne určité vzdálenosti, mi nasadí hák zprava. Takže se nádherně nastavím a v momentě, kdy se hne, tak ho sestřelím. A mám krásný mravní pocit z toho, že jsem zmlátil někoho, kdo chtěl původně zmlátit mne. Sice s výtkou, že jsem ho k tomu útoku lehce vyprovokoval, ale jinak by to udělal on.
Šel na mě, měl pěnu u huby a nadával mi, vytahoval se. Jediné, co ještě zbývalo, byl okamžik jeho zaútočení. (na chvíli se odmlčí) Je to o něco málo lepší řešení, než zaútočit jakmile si vzpomenu, že bych už měl. Když mu tedy přihodím polínko pod kotel, pak zjistím jistě, že chce udeřit. Tím pádem je to pořád obranná technika. Ale to jsou jen malé rozdíly úhlu pohledu. Asi by to bylo na hraně legality.
WTW: Také to předpokládá, že žák provádí provokaci záměrně cíleně. Když vidím, jak je mnohý žák vyveden z míry hned, když uslyší jednu nadávku, ptám se sám sebe, jak ho naučit, aby takto jednal?
GMK: Zacházení s takovouto agresivitou je velice obtížné. Pro učitele není lehké naučit žáka, aby vydržel agresivní řeči a chování. Žák cítí, jak mu v těle stoupá hladina adrenalinu. Někteří učitelé to dělají tak, že předstírají tvrdé typy takovým způsobem, že si žák málem nadělá do kalhot. Čím lépe umí hrát roli drsňáka, tím větší nebezpečí, že svého žáka předurčí k poražení a udělá z něj loosera. Takoví trenéři ovšem pozapomínají na to, že na konci cvičení se má jako vítěz cítit žák. Takhle se žák bude cítit jako ten, kdo prohrál. Při tvrdém zacházení se žák zastraší a není ani pak schopen 100% udeřit. Učitel má hrát tuto roli tak, aby se žák na konci tréninku cítil úspěšně. Může mu nahnat strach, ale na konci se musí stáhnout zpátky, jakmile se začne žák bránit. A musí taky umět přijmout ránu. V opačném případě vychová ze svých žáků jen oběti. Učitel musí být do jisté míry psychologem.
WTW: Nebo alespoň hercem.
GMK: Nebo hercem. Na konci jeho hry na role musí vždycky vyhrát žák. Myslím si ale, že to stále ještě není v mysli učitelů zakotveno.
WTW: Jsou též učitelé, kteří se nenechají od žáka uhodit.
GMK: Ti na tom musí pracovat nebo alespoň poskytnout někoho, kdo je toho schopen. Technicky vzato je program BlitzDefence neuvěřitelně jednoduchý, ale z psychologické stránky je naopak velmi obtížný.
WTW: Teď přijde žák do školy a ptá se: „Co je to ten BlitzDefence?“. Máte krátkou, výstižnou definici?
GMK: Jak už jsem dříve řekl – je to jedna část WingTsunu: „ Je-li cesta volná, udeř“; ve spojení s hraním role, s velkým množstvím psychologie, se skrytými předbojovými pozicemi , a také schopností správně reagovat na stoupající množství adrenalinu. Též důležité je spouštěcí slovo.
WTW: Já jsem si též položil tuto otázku a přišel jsem na následující odpověď: „BlitzDefence je cvičební metoda WingTsunu.
GMK: Ano, přesně. Cvičební metoda WingTsunu. Musíme říct jasně, že to není žádný vlastní styl. Mnozí mě podezřívali – včetně našich čínských přátel – že jsem chtěl vytvořit vlastní bojový styl. V žádném případě! Hodnotil jsem situaci prakticky a pokusil jsem se najít metodu řešení pomocí WingTsunu. Na co naši čínští učitelé neberou naprosto zřetel, je ta záležitost s adrenalinem. Slovo adrenalin jsem od nich nikdy neslyšel. Ani trochu neuvažovali o jakýchkoliv právních důsledcích. Ani vteřinu o tom, že by třeba řetězové údery mohly eventuálně nějaké následky způsobit.
A nereagovali na to, že boj začíná v krátkém distanci. Mnohé principy WingTsunu se ve skutečnosti v krátké vzdálenosti nedají praktikovat. Tak například: „ Nesleduj paže, ale obrys protivníka.“ V této situaci před bojem, když nevím, jestli ten druhý udeří, musíme sledovat jeho ruce: Když nechci udeřit první, protože tu jsou svědkové, musím zvednout jeho ruce, aby mě nemohl udeřit on. Nemohu ho hned uhodit do obličeje, když zvedne paže, zvlášť ne před svědky.
Takže mnohé z těchto pouček při krátké vzdálenosti ( když beru ohled na právní stránku věci a nechci hned udeřit) nejsou obhajitelné. Rituální boj probíhal za času Ng Mui v Číně jinak. Pro naše přátele tam boj začínal vždy v určité vzdálenosti, a pak se vrhl jeden na druhého – tak jak můžeme vidět v jejich filmech. Proto někteří z nás na západě už některá stará řešení nepoužívají. To, co dříve pomáhalo, může dnes být hřebíčkem do rakve. Technicky vzato může být většina toho, co jsme se naučili a předávali dál, ještě správná – jenomže právně to často není udržitelné. Dále musíme vzít v úvahu skutečnost, že v dané situaci se nám kvůli hormonálnímu koktejlu roztřesou kolena a ztuhnou paže. O tom Číňané nikdy nemluví. Strach je tabu. Přitom je psychologický problém daleko významnější než čistě bojově technický.
WTW: Ještě jednou k definici BlitzDefencu. Považuji za důležité, že se jedná o cvičební metodu, která učí vedle těch tělesných i duševních aspekty, jako například uklidňování, gesta, mimiku a hlas, též ovládání stresu, strachu a adrenalinu.
GMK: Ano, hezky řečeno. To všechno je v pořádku. A klidně se dá k tomu říci, že technická stránka hraje tu nejmenší roli, protože sestává jen ze čtyř pohybů. Čtyři pohyby a řetězové údery, když je to potřeba.
WTW: Dalo by se říci, že vývoj BlitzDefence změnil nebo řekněme i rozšířil WingTsun zde v Evropě?
GMK: Změnil se úhel pohledu. A my jsme museli zjistit, že techniky hrají tu nejmenší roli. Ty mají při sebeobraně stěží nějaký význam.
WTW: Nyní z jiného soudku. Jak podle Vašeho názoru vypadá 1 tréninková jednotka BlitzDefencu? Za předpokladu, že na to máme hodinu času.
GMK: To není proveditelné.
WTW: Jak to?
GMK: Obávám se, že to není proveditelné. Cvičil jsem to už dříve s jednotlivci i s malými skupinkami. V normální třídě to vůbec nejde. Žáci totiž chtějí změny. Nemyslím si, že v jedné hodině můžete učit BlitzDefence déle než 20 minut. Jsem toho názoru, že při koncentrovaném cvičení můžete naučit žáka sebeobraně za půl roku. Ale narazíte na to, že normální žák to nevydrží. Pořád stejné pohyby – levou uchopit, pravou udeřit. Beze změny. Nemyslím si, že to vydrží déle než 20 minut, pak je nutné nechat žáka cvičit i něco jiného.
WTW: Průměrné vyučování trvá 90 minut. Ve většině škol je tomu tak.
GMK: Z toho 20 minut soustavné cvičení BlitzDefencu.
WTW: O.K., tím je též zodpovězeno, jakou závažnost by BlitzDefence měl v tréninku mít.
GMK: Jinak to bohužel nejde. Bylo by to pěkné, kdyby se to dalo dělat celou dobu. Žáci by byli poté schopni se naučit bránit za mnohem kratší čas. Ale jak jsem řekl, není to proveditelné.
WTW: A na rozdílných žákovských stupních? Měl by se podle toho měnit čas cvičení BlitzDefence?
GMK: Nemyslím si. Nemám s tím zkušenosti v klasické vyučovací skupině. Na semináři to samozřejmě můžu protáhnout, tam vidím žáky dvakrát do roka a je to pro mě jaksi novum....
Pokračování naleznete v "ke stažení"
|
clanek_a-hrome-ted-to-praskne.pdf clanek_a-hrome-ted-to-praskne.pdf |
otevřít | stáhnout |